Monumentálny objekt vznikol v roku 2016 v pražskej Galérii Kostka v Meetfactory. Vtedy ešte Juraj Gábor nemohol vedieť, že so svojou 8- metrovou výškou sa presne vojde na balkón Novej synagógy.

Koncom roku 2020 Vertikálnu gradáciu doviezol do Žiliny a zakomponoval ako vstupné schodisko na budúcu ochodzu Sphéry – obrovskej drevenej polgule, ktorá dokončila kupolu Synagógy po zem. Keďže vtedy v úvode stavania sme boli zatvorení pandémiou, nemohli ste Vertikálnu gradáciu a jej stavbu vidieť. Rozhodli sme sa ju teda na pár dní ponechať aj bez Sphéry... Vystúpte a zostúpte. Kým je ešte tu. 

Na fotke Marty Preciado vidíte Vertikálnu gradáciu aj s obrazom Dominika Hlinku, na ktorej je aj s kúskom Sphéry. 

- - -

Text kurátorky pôvodnej výstavy v Galérii Kostka Zuzany Jakalovej:

GRADACE
Vertikální gradace je kresbou v prostoru. I když je sama o sobě statická, je v neustálém pohybu. Vertikální gradace je vztahovou mapou – vytváří koordináty mezi místem, ve kterém se tyčí, světlem, které na ni dopadá, které vstřebává a odráží, mezi pohyby a zvuky těla, jeho fyzickou a performativní kvalitou. Je místem pro meditaci v pohybu, kontemplaci a zklidnění, setrvání v pozorování.

POZOROVÁNÍ
Fázi prostorového ohledávání otevírá pozorování. Stoupání se táhne odzdola nahoru, vertikálně i diagonálně. Budí zvědavost, iniciuje obcházení, otevírá vztahové konstelace percepčních interakcí. Vše hraje roli – čas, soustředění, poloha, trpělivost či unáhlenost.

Světlo na konci schodiště je kreslícím perem. Do prostoru vnáší nové struktury, mění barevnost objektu, jeho odraz na zdech. Mění pocitový náboj okolí, v plynoucím čase komponuje proměnlivé obrazce, gradaci tvarů.

V prostoru visí rytmus dechu, záznam námahy, příslib sblížení.

SBLÍŽENÍ
Fáze intimity nastává při kontaktu těla s objektem. Krok, dotyk, prohlubující se dech, stoupání a klesání či zavrávorání a podepření se jsou styčnými plochami vzájemného vztahu.

Sblížení otevírá tělu jiný pohled, pozorování se rozrůstá v prožívání. Stává se jeho součástí, zakouší objekt i sebe v něm. Tělo uvnitř se chová jinak než tělo pozorující – vyvozuje konsekvence z vlastního pohybu. Svojí přítomností se stává živou kresbou, rozpohybovanou radiálou stoupání a klesání. Navrací tělu soustředění dovnitř, obrací ho k vlastní fyzičnosti, je performativním prvkem pro sebe sama.

V těle doutná rytmus dechu, záznam námahy, výsledek sblížení.