Mary Duras a Vladimír Havrilla otvárajú Sphéru : Otvorenie
Eva s Adamom a Sphéra medzi Jurajom Gáborom a Ivom Habánom

Spolukurátorom aktuálnej a prvej sphérickej výstavy Mary Duras a Vladimír Havrilla otvárajú Sphéru je teoretik Ivo Habán. Je autorom monografie sochárky Mary Duras a spolu s manželkou Annou Habánovou sa vo svojej odbornej praxi venujú modernizmom na začiatku 20. storočia v Česku a stredoeurópskom regióne a objavujú nemecky hovoriacich českých umelcov. Žije v Liberci a kvôli pandemickým obmedzeniam sa jeho komunikácia s Jurajom Gáborom odohráva len online. K výstave napísal dva texty - jeden predtým, ako ju videl, druhý po jej zhliadnutí, kedy reagoval bez prípravy a korekcie na (online) videné, preto k nemu uvádzame niekoľko autentických správ z emailovej komunikácie (kurzívou).

 

Ivo Habán, 8. 3. 2021

Sochařce Mary Duras jsem se začal intenzivněji věnovat čistě ze zvědavosti asi před patnácti lety. Byla to doba, kdy jsme společně s mojí ženou jako nadšení badatelé objevovali pro nás nové obzory polozapomenuté německy hovořící scény v meziválečném Československu. Jednoduše se mi líbilo několik jejích nejznámějších soch, na které jsem dříve narazil v souvislosti s výzkumem díla malíře Maxima Kopfa, jejího prvního manžela. S pomocí Petra Spielmanna jsem získal přístup do sochařčiny pozůstalosti. Pět let jsem s přestávkami sbíral materiál, jezdil fotografovat do Rakouska a komunikoval s držiteli pozůstalosti, kteří byli velmi milí a zdvořile sledovali, jak se začínající kunsthistorik s nevalnou němčinou probíjí jejich materiálem. Pak jsem překonal strach, ostych i obavy, že o sochařství vlastně nic nevím a během několika měsíců jsem napsal monografii s katalogem díla, kterou mi Martin Souček z Arbor vitae a Národní památkový ústav velkoryse umožnili vydat. Aniž bych to v tu chvíli věděl nebo si to přál, stal jsem se monografistou Mary Duras. 

Zaujal mě sochařčin příběh, nenaplněné představy o velké výstavě v Berlíně. Líbily se mi perfektní dobové fotografie Tibora Hontyho, na nichž zachytil sochy v přirozeném prostředí. Bavilo mě vytvářet s grafikem Janem Havlem knihu, hledat její tvar. Zaštítil jsem kurátorsky výstavu v Oblastní galerii Liberec, kde jsem do “white cube” tamní podbazénové haly umístil vedle Mary Duras i další sochařky. Bavilo mě to srovnání. Vyždímal jsem ze sebe, co se dalo, nezklamal jsem důvěru dědiců a dotáhl výzkum k vydání knihy a k výstavě. Byla to vnitřní úleva a myslel jsem si, že “věc” se tím pro mě uzavřela. Jenže jsem se přepočítal. 

Mary Duras se ke mně stále vrací. Nálepku monografisty nelze tak jednoduše odpárat. Zavazuje mě svým způsobem také k vnitřní odpovědnosti nadále se o její odkaz nějak starat. Po čase se totiž téma ozvalo znovu. Přišly další badatelské podněty, vstřícné nabídky na přednášky, rozhovory, stručná a méně stručná hesla. Během komponovaného pořadu pro Vltavu jsem se v jednu chvíli dokonce ocitl ve Štursově třídě na Akademii. Odvážil jsem se zcela zvenčí vstoupit do soukromí již nežijící autorky a teď se mi to vrátilo. Našlapoval jsem velmi obezřetně a tiše, jen jsem zkusil dát její obraz dohromady, protože mi přišlo líto, aby zůstal zapomenutý. Jaký to ale je obraz? Co dnes nejvíce přitahuje k Mary Duras, kde je jádro současné mediální zkratky? Je to ženské téma, feminismus? Příběh o sochařce, která se prosadila na umělecké scéně, v oboru vyhrazeném do té doby hlavně mužům? Je to fakt, že mluvila německy, ale byla československou vlastenkou, stala se symbolem demokratického Československa, internacionální sochařkou z Prahy? Je to příběh zmaru, emigrantky, která se nyní šťastně vrací do stálé expozice první republiky v Národní galerii? Anebo především příběh umělkyně, která nehrála programově ani jednu z výše naznačených velkých rolí, ale hledala především svou vlastní cestu ve figurálním sochařství? Tento rozměr se zkoumá a prezentuje asi nejsložitěji. Je intimní, nejméně bombastický, špatně se propisuje do titulků.

Zdálo se mi, že Mary Duras už bylo hodně. Stále jsem to vnímal tak, že je to jen historie, zpětný pohled, možná i trochu romantizující. A pak mě koncem loňského léta oslovil zcela současný, naplno žijící sochař a konceptuální umělec Juraj Gábor s nápadem, který se od všech předchozích externích podnětů velmi odlišoval. Hovořil klidně, věděl, co chce a nenaléhal. Tentokrát jsem necítil rozpaky z opakování. S chutí jsem souhlasil.

Do Nové synagogy v Žilině, na Slovensku ojedinělé funkcionalistické realizace hvězdného architekta Petera Behrense, vytvořil Juraj Gábor výraznou sochařskou intervenci. Je označována jako Sféra. Lze ji vnímat jako protipól nebeské sféry - kopule synagogy, ale může být třeba i jevištěm, transcendentálním pozemským prostorem. Do jejího centra bude umístěná monumentální sádrová socha Eva, kterou Mary Duras dokončila ve stejném okamžiku, kdy byla dostavěna žilinská synagoga. Na základě sádrové Evy vznikla roku 1930 ještě její pískovcová verze, která byla osazena na terase funkcionalistické vily židovského podnikatele Alexandra Schücka v Praze-Tróji. Nejde však jen o reminiscence pozoruhodných dobových modernismů s židovskými kořeny. V Žilině se připravuje sofistikovaný zvukově prostorový experiment, během něhož by se v kontextu sféry měla bíle zářící Eva setkat mj. i s Adamem současného slovenského umělce Vladimíra Havrilly. Následující týdny tak možná přinesou i nový pohled na Mary Duras, jejíž Eva znovu ožije v současném a možná i trochu nadčasovém kontextu.

Zbytky nápadů pro další práci:

2014 v Oblastní galerii Liberec to byla moje první a doposud jediná výstava, kterou jsem dělal s architekty. Nikoli s pro mě nedosažitelnými matadory expozic, ale s půlčíky, s 0,5 studio, kteří měli zdravý odstup a praxi z realizací současných interiérů, a zhostili se toho výborně. Teď se opět jedná svým způsobem o interakci.

Jurajova nabídka a důvěra mě nyní po sedmi letech znovu vtáhla do příběhu z trochu jiné perspektivy: už žádné akademické kulturně-historické psaní, ale osvobozující pokus o subjektivní reflexi výjimečného díla umělkyně, navíc v konstelaci, jejíž účinek zůstává zatím hádankou.

 

Otvorenie 16. 3. 2021

Tu niekde v strede tohto článku, medzi prvým a druhým tu zdieľaným textom, sa odohralo otvorenie Sphéry - hotovú výstavu videl Ivo Habán  len cez online stream na Zoome. Odporúčame preto teraz odbočiť z tohto článku a pre poriadok v deji si pozrieť videozáznam z ich rozhovoru, ktorý nájdete v archíve videí na našom Facebooku:

Mary Duras a Vladimír Havrilla otvárajú Sphéru

 

Ivo Habán 17. 3. 2021:

Dobrý den Juraji, 

nedokážu se soustředit na nic jiného, tak jsem zkusil dát dohromady dnešní myšlenky. Není to interpretace, jen kus textu odněkud z prostředka. Budu se k tomu vracet. Chtěl jsem jen zachytit, co mi víří v hlavě. Uchovat ty pocity. Třeba to pak celé škrtneme a posuneme se k něčemu lepšímu. Posílám Vám to, odvažuji se, protože jsme teď byli hodně spolu. Nečekám hned odpověď. Text vznikl rychle a neprošel žádnou kritickou (auto)cenzurou:

Co mi Mary Duras a Vladimír Havrilla přináší

Zasáhla mě jednoduchá otázka Juraje Gábora, proč se umělci rozhodli ztvárnit Evu. Zaměstnává mě několik týdnů a teprve během výstavy na ni postupně hledám odpověď. Při pohledu na klidnou, bíle zářící sochu Evy uprostřed Sféry se odpověď stále více přesunuje od praktických, racionálních vysvětlení a objektivních zkoumání časových konotací vzniku sochy a stavby spíše k úvahám filozofického rázu, které tato současná, uměle vytvořená konstelace ve mně vzbuzuje. Jsem vlastně rozpolcený mezi čistě estetické vnímání minimalistického konceptu výstavy, který přináší konkrétní smyslové zážitky z pozorování sochařských děl, hry světel, na místě asi i vůně dřeva a zvuků hudby, a mezi neodbytně navazující obecnější úvahy o tom, co ještě dalšího může nebo má tento konceptuální záměr dále přeneseně evokovat. Sféra byla postavena pro fyzický zážitek, má ale i transcendentální rozměr, jehož vnímání zůstává otevřené, může být u každého hodně subjektivní. Právě ambivalence a více možných rovin čtení mě na tomto projektu přitahuje.

Nejde totiž jen o banální odpověď, kterou jsem dal v online streamu během otevření výstavy, tedy že námět Evy představoval možnost, jak se vyrovnat se znázorněním ženského aktu, aniž by umění sklouzávalo k jakékoli popisné lascivnosti a nepříjemné konkrétnosti. Eva je jistě vážné, univerzální a nadčasové starozákonní téma. V tomto smyslu má až existenciální rozměr. Eva byla na počátku všeho bytí, je to iniciační moment, všichni víme, co se stalo, podala jablko Adamovi. Eva Mary Duras je zachycená v okamžiku, kdy se chystá něco udělat. Je sebevědomá, elegantní, dobově současná, nese rysy moderní bohyně, na pomezí vyabstrahované antické sochy a dokonalé skutečné ženy konce dvacátých let. Nachází se ve středu Sféry, ve středu dění, na jevišti života. Nad ní je kupole synagogy, nebeská klenba. Evu obklopuje pravidelný kruh Sféry, který nemá začátek ani konec. Také Adam Vladimíra Havrilly je součástí příběhu, který Juraj Gábor kolem Sféry rozehrává. Je to příběh kauzality a interakce. Je to i možnost zažít tento příběh znovu, vstoupit do něj v libovolný okamžik, prožít jej individuálně, bez jednoznačné předem dané interpretace. I Adam je přítomen, uvědomujeme si jeho bytí, je minimalizovaný až na podstatu, redukovaný na věcnou zkratku, malý ve srovnání se silami roztáčenými ve Sféře, která propojuje schodištěm spodní část se světem nad ní. Adam je křehký, stojí ale bezpečně na zemi, nese a chrání ho mohutný sokl. Divák se střetne s Adamem a vstupuje na ochoz, vzdaluje se od země, z nadhledu může pozorovat Evu, posoudit ji z různých stran. Eva působí se shora až trochu jako hračka, netyčí se chladně monumentálně z výšky, naopak z dálky působí spíše drobně až křehce. Drží si ale svoji důstojnost a váhu. Je zde na návštěvě, nově aktualizovaná si hledá svoji pozici. Měkce osvětlená moderním neonem se může cítit komfortně, úměrně svému významu, novou situaci devadesát let po svém vzniku zvládá suverénně. Divák na ochozu se ocitá téměř jakoby nad tímto příběhem, kde se prolíná minulosti a současnost, ale nadčasové otázky zůstávají. Divák je pánem tohoto příběhu, který si prožije tak, jak sám uzná za vhodné, na chvíli může být takřka mezi nebem a zemí.

Cítím, že celý projekt s umístěním Evy a Adama do Sféry je myšlený hodně vážně, i když Sféra funguje vizuálně velmi působivě i sama o sobě a obstála by i jako samostatné umělecké dílo bez dalšího komentáře a doplňků. Mohla by suverénně existovat jako objekt v symbióze s architekturou. I když jde o rozměrnou intervenci, jedná se o pokorné, svojí myšlenkou minimalistické gesto, které koresponduje se strohým, funkcionalistickým řešením Nové synagogy. Sféra je projev, který není vůči synagoze násilný. Eva Mary Duras a Adam Vladimíra Havrilly Sféru dočasně doplňují, odkrývají některé její další vrstvy. Rozehrávají v ní příběh, který citlivě souzní s celkovou atmosférou místa, někdejšího sakrálního prostoru. Je to rafinovaná hra s fyzickým zážitkem a zároveň s objevováním souvislostí. Sféra není dílo, které návštěvník ze své pozice pozoruje, je to dílo, do nějž vstupuje, přímo jej fyzicky zažívá, prochází se v něm. Je to efekt, který nelze jednoduše nasimulovat a vyzkoušet během instalace. Je to pocit, který se zkrátka dostaví. Záleží také na okamžiku, kdy do něj návštěvník vstoupí.

Těším se, že budu v následujících dnech moci aspoň zprostředkovaně pozorovat proměny Sféry v různou denní dobu. Jsem sevřený, jako už dlouhodobě, celkově. Těší mě, že vznikají takovéto věci, které nutí přemýšlet, vedou k hledání. A třeba i k odprostění se o od sebe sama. Sféra mě vede k úvahám, co je v životě důležité, proč tady jsem. I když to určitě zní pateticky. Je problém něco napsat vážně a nebýt trapný, stejně jako je těžké udělat uvěřitelnou realistickou sochu, která se neokouká a nepřestane bavit. To, že něco funguje, je nesdělitelné. Eva Mary Duras i Adam Vladimíra Havrilly mě baví. U nich to mám jasné na první dobrou. Není co řešit. Mně fungují. Jsou to silné věci. Teď jde jen o to, jak to zachytit, popsat ty pocity – má-li to být můj úkol. Sféra je krásná. Vrátí tu energii. Ale není to jen o strašné energii. Je dobře vynaložená, upnout se na chabý koncept přinese zklamání. Sféra zklamáním není a přinese radost. Věřím, že ano. Neon je jako maják. Svítí. Vede. Má tam své místo.

 

Juraj Gábor 18. 3. 2021:

Dobrý deň pán Habán, 

ten text je lavínou aktuálnosti. Neschopnosti zadržať myšlienkové pochody, odložiť ich, zvážiť, cizelovať, skorigovať, okresať, sofistikovať... Je to odvážne, čo mi často u historikov nejak chýba - písať bez prílišnej autocenzúry, zachytiť autentickosť, pozorovať procesy a asociácie v našej hlave. Dnes alebo zajtra by ste to už napísali inak. Toto je umiestnené v čase, ako neodkladný pocit zo zážitku. Emócia skrz vedomosť kunsthistorika stále mladícky živého milovníka lesa, sveta a aj umenia v ňom. 

A k online rozhovoru počas otvrenia výstavy: Vy ste tam boli so mnou, Vy ste boli zvedavý i šťastný. Ja tiež, bavilo ma to. Na dĺžke nezáleží, veď kedykoľvek môžeme záznam stopnúť, kľudne nedopozerať, odložiť, pozrieť si znovu. Ja netuším, ako dlho by malo takéto uvedenie trvať. Ale to netuší nikto. Trvalo to tak dlho, ako to trvalo. Zostať v tom slobodný je najviac a zároveň si uvedomiť, že povedať akurát je nemožné. Vlado Havrilla by nás riadne vyhrešil, koľko sme toho povedali. 

 

Ivo Habán 18. 3. 2021

Juraji, 

já Vám moc děkuji. Stále pochybuji o sobě, nikdy o Vás. Máte můj velký respekt. Stream mi byl moc příjemný, a až zpětně jsem si uvědomil, jak moc byl dlouhý, že ho asi moc lidí nevydrželo dokoukat, že jsem já měl být úspornější a preciznější, i lépe připravený. Určitě jsem nechtěl na Vás ventilovat své úzkosti, rozpolcenosti a negativní emoce, protože to sem nepatří, ale aspoň víte, že jsem to prožíval a že s vystupováním nemám moc zkušeností. Vy jste mě vedl takovým klidem. Cítil jsem ho i z toho videa k lesu. Odvedl jste na Sphéře (začnu to psát správně) veliký kus práce, já jen procházím jako host, ale vážím si toho, že jste mě vpustil k sobě dovnitř. 

Včerejší text, nechám ho stranou, určitě beru všechnu kritiku a zdravé připomínky, jsou zcela na místě. Já nejsem kritik a interpret současného umění, i když jsem mnohokrát přemýšlel, že by mě to bavilo, a teď jsem se odvážil to zkusit. Je to hledání. Budu hledat dál, rád. 

Výstava je moc pěkná. Máte to promyšlené. Já se musím srovnat tam, kde mě potřebujete, abych vydal tu energii správným směrem. 

Včera jsem se vzpamatoval a mnoho hodin jsem dělal jako stroj korektury, New Realisms mají 800 bublin oprav, naštěstí hlavně technických. Mary Duras je ale i tak se mnou. I Vaše věci, jako Zraková pyramída, nedokázal jsem k nim předevčírem nic říct a mrzelo mě to.

Deníkové psaní jsem vůbec nezamýšlel. Jen včera jsem byl v takovém stavu. Zaznamenal jsem ho. A na Vás nakydal. Udržujte si pozitivní mysl. Myslím na Vás. 

 

Juraj Gábor 18. 3. 2021:

Pokračujte v písaní, ale nekorigujte, čo ste napísali, napíšte nové, kľudne o tom istom. Je to len Sphéra. Aj vlastných pohľadov na tú istú vec dokáže byť mnoho. Dovoľme si pozerať sa na vec znova, meniť názor. Prosím pokračujte v takomto denníkovom písaní, to mi je hodnotné. 

Ďakujeme za podporu